Narančila - Solanum quitoense

Narančila patří do čeledi lilkovitých. Oranžově zbarvené plody svým vzhledem někomu připomínaly pomeranče. Odtud pochází i španělské pojmenování naranjilla - pomerančík, i když v její domovině, kterou jsou severní části jihoamerických And, se běžněji používá starý indiánský název lulu nebo lulo. Pěstování rostliny je velmi jednoduché a plody jsou chutné, určitě si proto zaslouží větší pozornost. Rostlina je schopna zakvést již první rok, časteji ale až druhý rok od výsevu. Plodem je ochlupená bobule oranžové barvy, na řezu nazelenalá strukturou podobnou rajčeti nebo mochyni. Jí se buď čerstvá, nebo se používá do nápojů, salátů či cizokrajných jídel. Pravý druh Solanum quitoense má trny, ale existují i beztrnné variety, nebo velmi podobné druhy bez trnů a s většími plody (Solanum sessiliflorum, Solanum topiro (Cocona)). Jakmile nám rostlina zakvete, je dobré plody opylovávat pro lepší plodnost. Stává se, že rostliny vykvetou, ale plody nevytvoří. Může to být z několika příčin, hlavním důvodem bývá špatné opýlení, nebo nedostatečný věk rostliny - např. hned při prvním kvetení se plody většinou neudrží. Přes léto rostlina hezky roste venku, kde se krásně vybarvuje, ale vyžaduje mnoho vody a velmi výživný substrát. V zimě naopak zálivku omezíme. Zimujeme při teplotách kolem 8 - 18°C.